Eugénio de Paula Tavares 18.10.1867 – 01.06.1930

Eugenio de Paula Tavares se narodil dne 18.října 1867 ve Vila Nova Sintra na ostrově Brava v souostroví Cabo Verde.

Jeho otec, Francisco de Paula Tavares, byl rodák z portugalského města Santarém, který se usadil v Guineji v regionu Gaba a Cacheu a stal se bohatým statkářem. Za manželku pojal Eugenii Nozolini Roiz, rodačku z ostrova Fogo v souostroví Cabo Verde, která mu porodila prvorozeného syna Henryho a poté dceru Henriettu.

Počátkem roku 1867, kdy bylo očekáváno narození dalšího dítěte, bylo území Guineje zmítáno zejména kmenovými konflikty a výraznou nestabilitou, která odráží četné politické a sociální turbulence probíhající v Evropě. Z bezpečnostních byla churavějící těhotná Eugenie s malou dcerkou Henriettou poslána na rodný ostrov Fogo. Ale ani tady se zdraví nelepší, a proto odchází ke svým příbuzným na ostrov Brava, které je považován za výsadní místo pro léčení a odpočinek.

Zde tedy dochází k porodu s tragickým následkem, jeho matka umírá na septické poporodní komplikace. Pokřtěn je 5. listopadu 1867 v kostele svatého Jana Křtitele v Nova Sintra a jeho kmotr, lékař José Martins de Vera Cruz, jej adoptuje do své rodiny. Osiřelé sestry Henrietty se ujímá rodina matčina bratrance Joao José de Seina a nejstarší brat Henry je odeslán k příbuzným do Portugalska těsně před ne zcela vyjasněnou násilnou smrtí otce v roce 1870 v Guineji.

V adoptivní rodině Vera Cruz prožil šťastné dětství a zajištěné zázemí mu dovolilo projevit svou nevšední inteligenci a talent. V jediném zachovalém písemném materiálu o vzdělání je uvedeno, že při zkouškách v roce 1876 získal plný počet 18 bodů. Jeho další vývoj mělo vliv příznivé kulturní prostředí na ostrově Brava, koncentrující místní intelektuální elitu. Ve věku 12 let napsal první básně, které kolují v přepisech po ostrově, a skládá první hudební skladby. První publikovaná báseň „Badinha“ je věnováná jeho milované kmotře D.Eugénia Vera Cruz Medina e Vasconcelos, se nachází v publikaci „Almanaque de lembraço Luso-Brasileiro“

Aby se nesporný talent mohl dále rozvíjet, odchází v roce 1886 do střediska Mindelo na ostrově São Vicente, které jako transkontinentální přístav bylo místem střetávání ras, národů a kultur, kosmopolitním místem obohacujícím kreativitu mladého básníka. Zde se oženil v roce 1887 s D.Giomar Leca, diskrétní ženou, která nikdy nezasahovala do literárního a politického života svého manžela.

Vliv nevlastního otce mu umožnil, aby o 2 roky později, v roce 1888, nastoupil kariéru daňového správce v Tarrafalu na ostrově Santiago. V této lokalitě poznává skutečný fundament tvořícího se kapverdského národa, kreolskou kulturu jako syntézu portugalských a afrických vlivů, která jej uchvacuje svou rozmanitostí a pluralitou. Nicméně neklidná básníkova duše způsobuje, že v roce 1890 se vrací jako správce daní na ostrov Brava.

Vrací se jako člověk znalý všech reálií života kapverdských obyvatel, jako člověk hnaný snem a touhou po vymýcení sociální nespravedlivosti a kulturní obrodě. V portugalštině publikuje novinářské stati v kampani za gramotnost kapverďanů a pozdvižení jejich sociálně-ekonomické úrovně, v kreolštině jsou publikovány literární útvary: básně a písně. První kniha básní v kreolštině vychází v roce 1895 s názvem „Manidjas – písně“.

V roce 1897 dochází k výměně guvernérů a nový guvernér Joao Cesario de Lacerda je rozhodnut potlačit jak republikánské hnutí na souostroví, tak vliv literární elity. Když brutálně začne potlačovat informace o jednom z dalších hladomorů dostane se Tavares do otevřeného konfliktu s guvernérem. Je falešně obviněn ze zpronevěry v berním úřadě ve výši 16 contos a je na něj vydán zatykač. V přestrojení za starou ženu prchá Tavares na palubu lodi BA Brayton a 12.06.1900 odplouvá do desetiletého exilu v USA. Po 4 týdnech plavby loď zakotvila v přístavu New Bedford a E.P. Tavares se stává součástí poměrně velké diaspory kapverďanů, kteří přišli do USA v několika vlnách kopírujících hladomory na rodném souostroví.

Během pobytu v USA se intenzivně věnuje jak aktivní žurnalistice, tak literární tvorbě. Zakládá noviny „Alvorada“ (Svítání), které si kladou za cíl být hlasem bezbranných přistěhovalců, rozvíjí ideje republikánství, sociální spravedlivosti a objevují se první odkazy na politické základy panafrikanismu. Protože jeho vlastní manželství bylo bezdětné, věnuje svou lásku a péči synovci Josefovi a neteři Luise, pro které riskuje několikrát tajně navštívit Bravu.

05.10.1910 je v Portugalsku vyhlášena republika, což umožňuje Tavaresovi se po letech vrátit na Kapverdy a s nadšením se intenzivně věnovat politické činnosti v nových podmínkách. Stává se redaktorem nově založeného týdeníku „A Voz de Cabo Verde“ (Hlas Cape Verde), publikuje i v jiných periodicích, vydává sbírky poezie i beletrie, se skupinou přátel zakládá hudební spolek „Bravense“. Soudní řízení v roce 1922 zprošťuje Tavarese obžaloby a následující šťastná léta jsou vyplněna literární prací i poklidným rodinným životem. V roce 1927 guvernér Guedes Vaz tlumočí Eugéniu Tavaresovi formální omluvu vlády za utrpení v důsledku falešného obvinění.

Po smrti svého adoptivního otce zdědil panství „Aguada“ nacházející se v nepřístupné horské krajině. Básník, ve věku 62 let, poněkud předčasně zestárlý, tráví svůj čas v zahradách svého domu ve Vila Nova Sintra a na panství Aguada kultivací květin. Zde zažívá neopětovanou vášeň k mladičké dívce, která jej inspiruje k složení písně "Bidjiça". Dívka navíc s rodiči odjíždí do Spojených států a Tavares upadá do hlubokého smutku a zoufalství, které zhmotňuje do další morny "Nha Santana". Obě písně patří k vrcholům básníkovy tvorby.

Dne 01.06.1930 dopoledne ve společnosti přátel uprostřed všeobecného smíchu jej postihne srdeční záchvat, kterému na místě podlehne.